Přiznám se, že na listopad jsem měla v hlavě několik témat, která jsem chtěla sepsat a zveřejnit. No… vzhledem k tomu, že je prosinec, je asi víc než jasné, že se to úplně nepovedlo.

Listopad byl pro mě měsíc plný velmi zajímavých akcí, o kterých jsem chtěla napsat víc, ale zároveň to byl měsíc ne moc dobrých zpráv, které mě tak trochu semlely. Potřebovala jsem čas na to všechno nějak zpracovat, i když to nebyly zprávy, které se týkaly přímo mě. I tak mě hodně zasáhly. Potřebovala jsem čas srovnat si myšlenky a vrátit se do svého klidu. Pojďme na to ale hezky postupně.

Hned začátkem listopadu jsem odjela na víkendový pobyt s názvem Síla smrti. Zní to možná trochu děsivě, ale opak byl pravdou. Byl to pro mě výjimečný pobyt i tím, že jsem nejela sama, ale s kamarádkou. Vlastně to bylo za 2,5 roku poprvé, co se mnou kamarádka jela na nějakou takovou akci, a musím říct, že to bylo moc příjemné. Celý pobyt byl veganský, což bylo skvělé, a sešlo se tam asi 14 žen. Cílem pobytu byl rituál, ve kterém jsme uctívaly naše předky či blízké, kteří nás už opustili. Opravdu věřím, že si některé věci neseme z minulosti, od našich předků nebo rodových linií. Ano, vím, že to může znít tak, že už jsem se definitivně zbláznila, ale pro mě to bylo velmi silné. Rozloučit se s někým, kdo musel odejít, není nikdy jednoduché – a tohle byl pro mě způsob, jak předky uctít a propustit. Nebudu ale lhát. Vzhledem k tématu to bylo emočně náročné a v neděli jsem cítila, že už nutně potřebuju pryč. Jako bych se dusila a už nesnesla žádné další emoce – hlavně ty cizí. Odjela jsem dřív a trvalo mi pár dní, než jsem to v sobě dokázala usadit. Nakonec ale musím říct, že to stálo za to. 

Další listopadový víkend patřil mojí „ezo školičce“, na kterou jsem se tentokrát opravdu těšila. Víkend byl skvělý a utekl neskutečně rychle. Je fascinující potkávat se tam se ženami, které jsou každá úplně jiná, a přesto nás tohle místo všechny spojuje.

Jakmile ale školička skončila, skončil i klid. Začaly se ke mně dostávat různé informace a úplně mě to pohltilo. Snad žádná zpráva nebyla dobrá. Kam jsem se otočila, tam některá z mých holek řešila něco těžkého – a už to jelo. Cítila jsem se přehlcená, nervózní a věděla jsem, že se potřebuji zase vrátit sama k sobě.

Hodně věřím tomu, že člověk může zvládnout cokoli a uzdravit se z jakékoli nemoci. Věřím, že naše duše si svůj plán tvoří ještě předtím, než se narodíme, a že všechny zkoušky můžeme zvládnout – je to jen na nás. Věřím i na karmu. A opravdu se snažím být lepším člověkem, než jsem kdy byla… Občas ale přijde situace, kdy si říkám: Vážně je to tak? Vážně si duše maminek malých dětí naplánovaly rakoviny? Vážně si za všechno můžeme sami? Anebo tomu věřím jen proto, abych se z toho nezbláznila?

Listopad mě semlel hlavně tím, že snad každý, koho znám – a teď myslím hlavně lidi s rakovinou – měl nějaké špatné zprávy. Dokonce i tam, kde jsem opravdu věřila v dobrý výsledek, se věci obrátily úplně opačně. Na jednu stranu jsem nesmírně vděčná, že se to netýká přímo mě. Na druhou stranu je to tvrdá připomínka toho, co se může stát.

Udržet si nadhled není vždy úplně lehké. Vždy když si myslím, že už to mám zvládnuté, ocitnu se zase na začátku. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem ten klid znovu našla. 

Abych ale nebyla k listopadu jen negativní – přinesl mi i usmíření s kamarádkou, o které jsem si myslela, že jsem o ni už přišla. Zatím kolem sebe našlapujeme opatrně, ale jsem moc ráda, že ji znovu mám. Je zvláštní, jak si člověk nejvíc uvědomí, na kom a na čem mu záleží, až když to ztratí…

Vážte si toho, co máte. Hlavně zdraví… Nic není víc.

Krásné svátky

s láskou

Kája