Nedávno jsme s mým mužem vedli rozhovor o koníčcích, vášních a všem kolem. Zatímco on byl jako dítě typ, který vydržel u všeho — sport, modely, střelba… a všechno ho bavilo — já byla přesný opak. Já byla to dítě, které u ničeho moc neposedělo a brzy ztratilo zájem. Zkoušela jsem housle i flétnu (upřímně – trest jak pro mě, tak pro okolí ), zpívání, lezení… ale vlastně mě nebavilo nic. A ani mi to moc nešlo.

Když jsem se pak seznámila se svým manželem, byl to problém. Já, chtěla být pořád s ním a nerozuměla jsem tomu, proč ještě „musí“ chodit na svoje koníčky. Vždyť jsme spolu – tak nač další věci? Ach jo… kolik hádek kvůli tomu bylo.

Ale vraťme se na začátek.

Už na základce jsem nebyla ani premiant, ani nějaký hlupák. Takový průměr, co nijak nevyčníval. Když přišlo rozhodování o střední škole v devítce, neměla jsem absolutně tušení, kam mě to táhne. Tady měla jasno moje mamka. Ta vystudovala stavební průmyslovku, dělá to celý život a navíc ji to baví. Tak nějak se předpokládalo, že bych mohla jít v jejích stopách — stavět se přece bude pořád, tak proč ne?

A tak jsem šla. Ano, skutečně jsem vystudovala stavební průmyslovku. A samozřejmě jsem to nikdy nedělala, protože nejsem technický typ ani trošičku. Jenže kdo to tehdy mohl vědět?

A takhle to vlastně bylo pořád. Neměla jsem představu o tom, co mě baví, kam směřuju. Práce byla prostě práce. A když šlo něco ošulit… no, tak jsem to prostě ošulila. Klasika, kdy chodíte do práce proto, že musíte, ne protože chcete. Nikdy mě ani nenapadlo to řešit. Vždyť takhle žije spousta lidí…

A pak přišla rakovina.

Je to už 2,5 roku, co jsem si dovolila zůstat doma. A najednou se přede mnou otevřely možnosti, ale já nevěděla, co s nimi, protože jsem pořád netušila, co mě vlastně baví.

Ta změna přicházela pomalu. Nejprve to byly různé kurzy a semináře na podporu léčení a seberozvoje. Možná malé kroky, ale pro mě obrovské. Najednou jsem měla odvahu jet někam sama — bez kamarádky, bez partnera. Jen já. A byly to první chvíle, kdy jsem cítila, že nikoho nepotřebuju a že to zvládnu.

Postupně se začala probouzet i moje ženská stránka. Zjistila jsem, že mě baví vařit a péct. Dalším krokem byl kurz pečení chleba — a od té doby ho už nekupujeme.

A čím víc jsem zkoušela nové věci, tím víc se otevíraly další. Dřív jsem nevěděla, co bych mohla dělat… a dnes spíš nevím, co dřív. Přidala se víkendová školička a nakonec i keramika. A ta je za mě naprosto boží. Práce s hlínou je neuvěřitelně uklidňující a jsem šťastná, že jsem se do toho pustila.

Připadá mi, že jsem tu svou ženskou stránku v sobě měla dlouho zavřenou. Myslela jsem si, že ji vlastně nemám – že péče o rodinu, vaření a tvoření „nejsou pro mě“. Ale spletla jsem se. Jen jsem to celé roky potlačovala. Možná jsem se styděla přiznat, že mě baví být doma, vařit, péct… že mě baví být ženou v domácnosti.

Tak to říkám teď nahlas.

A další na řadě je háčkování — jsem na sebe zvědavá! 

A co z toho plyne?

Možná nemám žádnou vášeň, jeden koníček, který mě naplňuje jako nic jiného.. Ale mám spoustu menších koníčků, které mě velmi baví. Jsem ráda, že mohu zkoušet nové věci, poznávat nové lidi a být sama sebou..

Nečekejte a ukažte kdo doopravdy jste. Mě k tomu bohužel musela pomoci rakovina, ale jak se říká, lepší dřív než později…