Dneska večer půjdu spát a bude mi 39 let.. Ráno vstanu a bude mi 40.. Uff.. Nevím, kde se to číslo vzalo? Připadám si stále na 20, maximálně 25.. 

Je to přesně 2 roky od diagnózy, kterou jsem nikdy nepřijala za svojí.. Jak tak říkám – je to diagnóza doktorů a ne moje. I tak mi ty 2 roky připadají jako 10 let. Ta změna, která u mě – u nás – nastala, se ani nedá slovy popsat..

Dnes se nechci věnovat léčbě ani dalším věcem, které zkouším, ale chtěla bych popsat to jak se cítím.. Myslím, že i to je při této diagnóze velmi důležité. 

Poslední dobou mi přijde, že se s rakovinou roztrhl pytel.. Nevím jak to vnímáte vy, ale já kdykoliv otevřu internet, tak je buď někdo nemocný, někdo umřel, někdo bojuje.. Uff.. Často se zamýšlím čím to je, proč je nyní rakovina tak častá? Na to samozřejmě odpověď nemám a pravděpodobně mít nikdy nebudu, ale co vím je to, že s rakovinou se prostě nedá BOJOVAT!! Nevím, proč se tak často a velmi rádo používá zrovna toto slovo? Copak můžete bojovat se svým vlastním tělem? Ať je to jak chce, jsou to stále moje buňky, i když prostě nějak zmutovaly.. A když budu bojovat se svým vlastním tělem, tak to nikdy nemůžu vyhrát. Proto jsem se rozhodla nebojovat, ale prostě to přijmout.. 

Zní to blbě, že? Ano.. I mě to trvalo velmi dlouho pochopit to, přijmout, převzít zodpovědnost.. Když se mi to povedlo, přišla úleva.. Ano, stále mám slabší chvíle, pocity nespravedlnosti, smutku, ale už nepřevládají! Už je tady se mnou vděčnost, naděje, víra…

Tento víkend jsem dostala jako dárek k narozeninám výlet do Valtic. Jeli jsme s Járou a s Matýskem.. Navštívili jsme Lednici, Valtice, Vídeň a aquapark.. Byl to nejlepší dárek jaký jsem mohla dostat. Uvědomila jsem si, že už nejsem stejná jako před 2 lety.. Už nechci dělat party, slavit až do rána.. Chci být se svojí rodinou! V sobotu večer jsme seděli ve Valticích v jedné restauraci na večeři. Nebylo by na tom nic zvláštního, než nám došlo, že jsme tam jediní s dítětem.. Okolo nás to byli samé páry, nebo skupinky většinou lidí ve středním věku – trošku starších než my, bez dětí. Najednou jsem si uvědomila, že to je přesně to co chci. Zatím se náš život točí jenom okolo Matýska a neměnila bych, ale zároveň bych si moc přála mít tu budoucnost.. Mít odrostlé dítě a cestovat jen tak s Járou, kam se nám jenom bude chtít…

Nikdy jsem takto nepřemýšlela, je to přeci jasné.. Dítě vyroste a my budeme mít čas zase na to co chceme my.. Ale ono to tak samozřejmé být nemusí a já si to uvědomuji opravdu hodně. Zároveň mě ale provází vděčnost za každý den, za každou vzpomínku, kterou jsme si vytvořili! Je to úplně jiné vnímání bytí a myslím, že ani Jára kolikrát nechápe jak často se dokážu dojmout a ukápnout slzu.. Ta vděčnost za každý den je prostě opravdu veliká!

Ve Valticích jsme šli do kostela, jak říká Matýsek podívat se na Ježíška.. Máťa zapaluje svíčku a u toho povídá, mám jenom jedno přání a to je – ať jsme všichni zdraví! A přesně o tom to je! Ať jsme všichni zdraví a zbytek prostě už nějak bude…..