Slavnostně jsem si založila facebookový a instagramový profil Káji cesta. S představou, že budu víc sdílet svůj život, doplňky, které užívám, zkušenosti, informace… Prostě všechno, co by mohlo někomu pomoct nebo dodat naději.

Jenže stránky jsou prázdné.

A upřímně? Nemůžu se k ničemu dokopat.

Pořád si říkám — proč?

Poslední dobou mám totiž k rakovině odpor. Takový, jaký jsem za celou dobu téhle cesty ještě necítila. Dřív mi nevadilo si s někým popovídat, poradit, sdílet, předat dál, co jsem zjistila nebo prožila. Bylo to pro mě přirozené.

Až doteď.

Dokonce jsem dostala pozvání do velmi zajímavého podcastu o rakovině. A vlastně mi to přišlo skvělé. Říkala jsem si, že by bylo fajn říct nahlas, že ani s rakovinou ve IV. stádiu život nekončí. Ale odmítla jsem. Necítila jsem to.

Najednou mám pocit, že tohle téma jde mimo mě. Nebo možná, že si od něj potřebuju na chvíli odpočinout.

Za poslední dobu se totiž stalo hodně věcí. A ne úplně hezkých. V mém okolí skoro nikdo neměl dobré zprávy. Jedna moje kamarádka — maminka dvou kluků ve věku mého Matýska — je na tom opravdu zle. Je strašně těžké sledovat, jak tahle nemoc vyhrává. Jak postupně bere dětem maminku. Nevím, jak to zpracovat.

Možná právě tady vzniká ten můj odpor. Možná je to obrana. Aby se člověk z toho všeho nezbláznil.

Poprvé za dobu léčby jsem řekla ne. Ne podcastu. A druhé ne patřilo neznámé paní, která četla můj blog a chtěla si popovídat a poradit se. Najednou cítím, že nemám sílu někomu předávat rady. A myslím, že je v pořádku to přiznat.

Abych ale nepsala jen smutně — já sama mám velmi dobré výsledky. A jsem za to hluboce vděčná. Únorové CT dopadlo dobře a ta úleva byla nepopsatelná.

Jenže když kolem sebe vidíte tolik příběhů, které nekončí dobře, i do vás se znovu vkrade strach. A někdy se na chvíli ztratí víra v dobrý konec. Naštěstí ne tentokrát. Jedeme dál… 

A pak je tu ještě jedno téma, které ve mně dlouho leží.

Bojovnice. Bojovník. Boj s rakovinou.

Ufff…

Ráda bych řekla jednu věc úplně na rovinu. Nejsem bojovnice. A s rakovinou nebojuji.

Nikdy jsem si ji nevybrala. A nikdy jsem se nerozhodla s ní bojovat. Jak bych taky mohla? Je to moje tělo. Moje vlastní buňky, které se zbláznily. A já nechci a nebudu bojovat sama se sebou.

Nevím, jak si představujete bojovníka vy. Já vidím pomalované tváře, zbroj, bojový pokřik… a hurá do bitvy Samozřejmě si dělám legraci. Ale věřte mi — to opravdu nejsem já.

Mám strachy. Spoustu strachů. Z pavouků. Z hadů. Z rakoviny. Z toho, že neuvidím vyrůstat Matýska. A upřímně? Nejsem ani silná. Při každém píchnutí panikařím a brečím. Mám ale pud sebezáchovy. Stejně jako každý člověk. A ten je silnější než jakékoliv označení „bojovník“. Ten mi nedovolí jen sedět a čekat, až nemoc pokročí… A možná jsem trochu střelec. Zkouším věci po svém. Převzala jsem zodpovědnost za svůj život. Ale to ze mě nedělá bojovníka. Jen člověka, který chce žít…

Nevím, jestli si moje duše tuhle zkušenost vybrala. Nevím, jestli se z ní mám něco naučit. A nevím ani, jestli to dokážu. Vím ale něco jiného. Rakovina mi hodně dala. A hodně vzala. Donutila mě přehodnotit životní hodnoty. Přivedla mi do života úžasné lidi… a některé mi vzala. A ještě vezme. Bolí to. Někdy víc. Někdy míň..

Někdy žiju úplně obyčejný normální život. A někdy mám pocit, že už nikdy obyčejně normální nebudu. Ale jedno vím jistě…Nevzdám to!  Nikdy!

Každý den je dar. A ne — není to klišé. Je to zkušenost.

S láskou

Kája