Nepíšu…

Poslední týdny nebyly úplně hezké. Mám pocit, že kde to šlo, tam nepřicházely dobré zprávy, a nebudu lhát – nějak mě to semlelo… Konečně ale vidím sluníčko. A i já se konečně můžu zhluboka nadechnout…

Zemřela mi kamarádka… Alenka.

Bylo pro mě velmi těžké to zpracovat, přijmout a nepodlehnout strachu a panice…

Alenku jsem poznala v roce 2018 a spojila nás rakovina. Podobný osud, strach, ale i naděje. A hlavně podpora a přátelství. Ona si našla mě… Tehdy to vypadalo všechno jednoduše. Obě prso, obě malé děti – a nakonec i stejný typ nádoru. Obě jsme podstoupily odstranění prsu a obě jsme věřily, že to nejhorší máme za sebou.

Jak už jsem zmiňovala… mně se rakovina vrátila po 5 letech. Alence už po 2.

Tehdy se role obrátily – a byla to právě ona, kdo mě držel nad vodou. Měla jsem metastázy v játrech, uzlinách a kostech… stejně jako ona. Dokonce jsem dostala úplně stejnou cílenou léčbu.

Upřímně nevím, kde bych bez Alči byla. Poradila mi, jak zvládat nevolnosti, kdy brát léky, nasměrovala mě do zahraničních skupin… Poradila mi vlastně snad úplně všechno. A hlavně – ukázala mi, že život nekončí. Že se dá cestovat, smát se, žít naplno…

A teď tady není…

Zůstali po ní dva malí kluci, ve věku mého Matýska… 

Jak šel čas, začaly jsme se v názorech na léčbu rozcházet. Ale vždy s respektem. Alča jako zdravotní sestřička věřila klasické medicíně. Ano, zkoušela i jiné věci, ale její základ byla víra v klasickou cestu. Já jsem se vydala jinudy. Nikdy to mezi námi nestálo. Naopak. Podporovaly jsme se. A přiznávám – já jí pořád posílala nové věci, které jsem objevila… 

Pamatuji si moment, kdy jí selhala první linie léčby. Byla v Itálii a řešily jsme, co dál… Jak zastavit metastázy na játrech. Byla tak plná života. Energie… Jakmile ale první léčba selhala, šlo to rychle. Linie střídala linii… A už se to nepodařilo zastavit.

Byly jsme spolu v kontaktu do posledních dní. Dokud mohla… Na naše poslední rozhovory nikdy nezapomenu… Mluvily jsme o klucích. O tom, jestli se rozloučit. Bála se, že když se rozloučí, bude to její konec. 

Řekla mi: „Káji, jestli něco chceš udělat, nečekej… Já už to nestihnu…“ Brečela jsem tehdy. A brečím i teď…

Věděla, že se blíží konec. A i přesto měla sílu se se mnou dělit o své pocity, strachy… Ke konci mi řekla, ať na ni nemyslím. Ať jdu dál. Že se nesmím nervovat…

Sakra, Ali… chybíš mi. 

Pak se odmlčela… A já věděla, že je zle. Každý den jsem čekala na zprávu, kterou prostě nechcete číst… Nakonec napsal její muž, že už se to blíží. Že si přeje odejít. Odešla den poté…

A já mám chuť vykřičet do světa, že to není fér!!!

Tohle mě srazilo na kolena. Pohltil mě strach… a chvíli trvalo, než jsem se z toho dokázala nadechnout. Alenka není první kamarádka, kterou jsem ztratila. A to je na tom to nejhorší…

Je tak jednoduché ztratit se v každodenních povinnostech, ale tohle bychom měli mít pořád na paměti.. Užívat si, být vděční, být spolu…

Je to klišé?

Možná.

Ale nikdo z nás neví, kolik času máme…

S láskou Kája